Opět děti, láska a naděje

Opět děti, láska a naděje

V posledních měsících jsem měla možnost zažít krásné chvíle, kterých by si někdo z lidí ani nepovšiml. Je skvělý pocit, když to krásné vnímáte a nevnímá se jenom to strašné, co se kolem děje. Svět je potom hezčí a duše člověka je uvolněnější.

Tento čtvrtek byl pro mě magický. Když jsem se chystala do práce po páté hodině. Byla jsem jako v pohádce. Jako když se spouští nad někým kouzelné hvězdičky, tak i nade mnou je spouštěli andílci a archandělé. Byly plné lásky, štěstí a naděje. Byl to neuvěřitelný pocit. Probuzená jsem byla dostatečně, tak se mi to nezdálo. Poté mi bylo ukázané, jak to stejné dělají s mými dcerami. Přes den jsem se jich ptala, jestli byly v tu dobu vzhůru a něco cítily, také jaký měly den. Ta starší, která je vnímavější cítila, že je něco jinak.

Další příklad, kdy jsem šla s mladší dcerou do obchodu. Šly jsme po cyklostezce a viděly ženu, která vezla kočárek a v něm seděla malá holčička. Byla jako andílek. Jak mě zahlédla, tak se otočila k té ženě. Nevím, zda to byla její maminka nebo babička. A zeptala se ji s údivem ,,Kdo je ta paní?´´ Dívala se na mě pohledem rozzářeným, jako když pod stromečkem najde hračku, kterou si přála. Paní jí odpověděla, že neví, kdo jsem. Ušly jsme pár metrů a otočila jsem se za nimi. Holčička se stále vykláněla z kočárku a dívala se za mnou. Nedalo mi to, usmála jsem se na ni a zamávala jí. Jak jsem psala už několikrát, že mám u sebe anděla, který je plný je opravdu plný lásky a s dětmi to umí. A hodně dětí ho vnímá. Jsem ráda, že jich je čím dál více. To proto, aby se navrátila ta láska a vše co k tomu patří.

Mezi ně patří i další dvě děvčata, které znám a patří do rodiny. Mají veliké vnímání a cítí věci ohledně víl a totemových zvířat a jiných věcí. Jezdím k nim málo, ale když už se s nimi vidím, jsem ráda, že se o tom nebojí mluvit a jsou k těmto věcem otevřené.

Také jsem se musela usmívat, když jsem šla doprovodit starší dceru na vlak, abych si udělala procházku. U vlakového nádraží stála maminka s jinou ženou a kolem nich na odrážedle jezdila holčička, která byla kouzelná. Co ale bylo krásné, že jezdila kaluže, nekaluže a užívala si to naplno. Jsem ráda, že se ještě najdou rodiče, kteří ještě toto povolí. Když dcera odjela, šla jsem opět kolem nich. Všechny jsme šly ke kraji, protože jelo auto. Jak projelo auto, tak malá holčička se otočila na maminku a ptala se jí. Maminko, to auto jelo přes kaluže, můžu také? A maminka říkala, to víš že můžeš. Takovou radost malé holčičky by každému vykouzlil úsměv na tváři.

Opačný příběh jsem poznala, když jsme jely s mladší dcerou na výlet do delfinária. Potkaly jsme tam maminku s dcerou. Připadalo mi, jako by ta maminka měla tu dceru, aby se neřeklo než dceru, kterou by milovala. Ale můžu se mýlit a nechtěla bych někoho obviňovat. Jenom, co nastoupila do autobusu, tak ji pořád něco vyčítala, říkala to musíš a to nesmíš. V zoo, kde bylo to delfinárium jsme se několikrát potkaly. Bylo veliké horko. Její maminka se napila a když ji dcerka požádala, jestli se může napít, tak maminka jí řekla, že ne. Že už pila. Po zoo ji stále dcerka doháněla a jí bylo jedno, jestli jde vedle ní nebo ne. Po cestě zpátky také stále nějaké výčitky. Když si vytáhla dcerka plyšáka a hrála si s ním, chtěla zapojit i maminku. Ta se ale naštvala a přesedla si, že ji tím kazí chvilku. Potřebovala poslat paní učitelce fotky ze zoo a delfinária. Bylo mi líto té holčičky. A nejenom mně, ale i další mamince, která s chlapečkem seděla před ní. Snad se to otočí a holčička bude mít tolik síly to překonat a ukázat mamince jinou stránku života. Když maminka to nechápe, co je život a že dítě je dar a největší štěstí, co žena může mít nepočítaje i jiných věcí potřebných.

Snažme se vnímat více, co kolem sebe máme. Nebojme se být i my dospělí někdy jako děti. Vnímejme tu krásu, tu lásku, úsměvy, přírodu. A nenechme se strhnout vším špatným, co se děje kolem nás.