Neznámý hovor

   Jednoho dne v práci, kdy jsem brousila dílec mi vyzváněl telefon v kapsy. Nechtěla jsem ho zvedat, protože jsem chtěla se soustředit na práci. V tom se ale u mě objevila dušička muže přibližně v mých letech. Byl to charismatický, sympatický pán, který mi obrazcemi ukázal autonehodu, při které zahynul a přinutil mě zavolat na to telefonní číslo, které mi volalo. Tak jsem přestala brousit a šla do umývarky a vytočilo číslo, které jsem měla v telefonu. Zvedla mi to paní, která po telefonu zněla zničeně. Domluvily jsme se na termínu, kdy se sejdeme.
   
   V den, kdy jsem za ní jela byl po celou dobu u mě její zesnulý manžel. Protože věděl, že jsem měla velký strach z toho, že k nim netrefím, a hlavně z toho, že by mi nevěřila. Ptala jsem se ho po cestě, jestli mi něco více poví i jiného, aby mi věřila. Tak mi odpověděl, že nemusím mít strach z toho, že mi neuvěří a že bude stačit, jak popíši jeho i tu nehodu. Střežil si soukromí.

   Když mne přivítala, říkala ať se posadím kamkoliv. Jenomže já se posadila na židli, kde sedával její manžel. Seděli jsme v kuchyni u velkého stolu. Byla ve stavu, že měl člověk obavy ať si nic neudělá, jak milovala svého muže. Povykládala jsem ji, co se ve skutečnosti stalo jejímu manželovi. Nehoda nebyla jeho vina. Napálilo na křižovatce do něho auto. Na místě hned nebyl mrtvý, ale po krátké době pak už ano. Ten, co nehodu způsobil, ale žije.

Asi po hodině povídání jsme se rozloučily.

   Od té doby jsme se nesetkaly. Až po roce náhodně. Já ji už nepoznala, ale ona mě ano. Přišla ke mně, podala mi ruku, a ještě jednou poděkovala za ten rozhovor. Že se po tom rozhovoru po nějaké době dala zase dohromady, aby mohla dál žít nejenom pro jejich dvě děti, ale i sama pro sebe i ostatní.