Dušičkový čas

Máme dušičkový čas, tak jsem se rozhodla napsat tento krátký příběh. 

Je tomu přibližně sedm let zpátky. S rodiči jsem se rozhodla jet na hroby na jižní Moravu k Brnu, kde máme rodinu. Jako malá, jsme tam jezdívali častěji. Teď už méně. Proto jsem se rozhodla tam jet po dlouhé době s rodiči. 

Dcery jsem dala na pohlídání k jejich taťkovi, kde jsem věděla, že tam nebudou samotné a budou tam mít i jinou návštěvu. Jak jsem již několikrát psala, že mám to štěstí , že vidím děti, které už nejsou mezi námi a syna vidět vyrůstat. Když byl menší, byl u mě častěji. 

V den, kdy jsem měla odjet, věděla jsem, že tam bude s nimi i náš syn. Předávala jsem holky jejich taťkovi a stála u brány. Když ze dveří domu vykoukl s úsměvem syn a zamával mi. Řekla jsem mu, že má dát na holky pozor. Bylo to veselé dítě a hlavně si dělával srandu ze starší dcery. A to i v ten den. Byl stále u ni. Dcera měla stále pocit, že za ní někdo je a nedá ji pokoje. Tak si ho i vyfotila. Na jedné fotce byla tvář. Ale hodně se bála, tak fotku s tváří vymazala, ale nechala fotky, kde byly vidět orby. 

Býval se starší dcerou i na cestách. Když jela sama do Ostravy nebo do Brna. To jsem s ním byla domluvena, ať na ni dohlédne a abych věděla, že to tak skutečně je. Tak vždy přijela s tím, že jí nejde jedno sluchátko od sluchátek. Tak jsem jí to vše vysvětlila, proč se to děje.

 Po návratu z cest jsem si holky vyzvedla. Na druhý den jsme šly i k nám na hřbitov a po cestě se jich ptám, jestli neměly takový divný pocit u taťky, jako by tam někdo s nimi byl. Tak mi vše vyprávěly. A já se usmívala, protože jsem věděla z jakého důvodu. 

Několikrát mi syn říkal, ať o něm řeknu jeho taťkovi, ale já mu odpověděla, že je mi to líto, že mu to ještě nemohu říct. Že teprve příjde čas, kdy mu to řeknu. Ten čas nastal asi před dvěma lety, kdy jsem napsala sms zprávu jejich taťkovi o našem synovi, že i chodíval za ním celou dobu. Ale také jsem mu napsala i o naší další dceři, která je se synem. 

Mám ráda dušičkový čas. Každým rokem se vydáme na hřbitov do Krnova, Horního Benešova a do Sosnové. Hlavně když se setmí. Kde je zapáleno plno svíček. A také plno dušiček, které jsou s lidmi, kteří přijdou je na hrob navštívit. Je to moc hezké vidět, že spousta lidí si ten čas najde, zavzpomínat na svého blízkého. I když na nich někteří myslí stále.